Anděl ti dává polibek zapomění, ale já jsem uhnula

Seděli jsme spolu před kavárnou Malostranská beseda filozofovali o životě a popíjeli pivo. Vyprávěl mi jeden z příběhů, které mu občas říká jeho šestiletá dcera která mluví s anděli.

"Tati co jsi udělal když jsi sem šel, já jsem uhnula." Pointa příběhu je následující. "Když jdeme sem na svět, tak nám dává anděl polibek zapomnění, ale já jsem mu uhnula, proto si to pamatuju."

V tu chvíli jsem se úplně zarazil. Chvíli jsem nevěděl co říct, vzpomněl jsem si na větu kterou zase říkala moje dcera Nikolka, když jí bylo pět let "Tati já jsem už úplně zapomněla proč jsem se vlastně chtěla narodit."

Napadla mě k tomu dneska jedna věc. Když na svět jdeme, tak je to možná proto, že jsme někde v ráji, nebi, v čekárně... a čekáme na chvíli kdy se rozhodneme vrátit na zemi. Do té doby si pamatujeme všechno, celou minulost, ale když se rozhodujeme, kdy, jak a kde se narodíme a jaký příběh budeme žít, tak se setkáme s andělem, který nám dá polibek zapomnění. Rozhodneme se, že si chceme vyzkoušet jaké je žít nějakou roli, ale aby to nebylo tak snadné a aby to mělo nějaký smysl, musíme zapomenout. To je pro mně rozumné vysvětlení, proč když už bychom se sem měli vracet, tak si nepamatujeme minulé životy.

V každém případě, z toho vyplývá, že život jaký teď žijeme jsme si sami zvolili. Sami si rozhodujeme jak se bude vyvíjet dát. Nejspíš jsme si ho zvolili proto, že jsme si chtěli tuhle roli zkusit. A hlavně, je úplně jedno jestli to tak je nebo není, pokud se k životu postavíme tímto způsobem, tak vlastně máme jakékoli možnosti, můžeme se radovat a být šťastní v jakékoli situaci.

Děkuji tedy tímto dceři mého kamaráda za zajímavý příběh